Bulat Okudžava, nakrátko ostříhaný, téměř bezvlasý Rus s gruzínskými kořeny. A Jiří Vondrák, vlasatý bohém z Brna. Stěží si člověk představí dva odlišnější tipy. Ale zdání klame, v tvorbě obou umělců najdeme řadu průniků. Okudžava nebyl pouze jedním z písničkářů, pod jejichž vlivem pozdější dokumentarista Vondrák na přelomu 60. a 70. let vstoupil na folkovou scénu. Oba muže, které od sebe dělilo rovných třicet let, spojovala také láska k filmovému umění (Okudžava už v 60. letech zkoušel dráhu scenáristy a herce) a literatuře (oba jsou autory historických románů). Když se na konci roku 1990 ve spisovatelské vesnici Pěredělkino poprvé setkali tváří v tvář, po prvních nesmělých minutách se mezi nimi vytvořil dělný vztah – vztah sice nerovný, ale zřejmě přínosný pro obě strany. Vondrákovo album zůstává nejucelenějším českým holdem básníkovi z Arbatu. Holdem minimálně srovnatelným s koncepčními deskami ruských zpěváků Olega Grebenščikova, Žanny Bičevské či Olega Pogudina nebo s albem polské písničkářky Łady Gorpienko.